Děkovačka
Láska a modřiny
Jako kuna
Čas jít
Rendez-vous

Vrána
Dědeček má narozeniny
Když má pívo tu správnou teplotu
Anděl bar
Rozptylová loučka

Lovecká
Když sluníčko stůně
Máme doma papouška
Když potkáte dinosaura
Horory

Zahradní párty
Darebák škvor
R.O.R. (Robot od Rotta)
Hasiči
Kulturista Standa

01 Mezi krami
02 Mireček
03 Rohlíky
04 Do spíže
08 Badmintonová

HNÍZDO AGENTURA

Na Ptačí skále 540
266 01 Beroun
tel.: 732 156 122
email: hnizdo-agentura@email.cz

Další kontakty
22. Září 2018
Bor u Tachova - Slavnosti jablek a medu
12. Října 2018
Praha - Balbínka 12. 10. 2018
08. Prosince 2018
Praha - Balbínka 8. 12. 2018

Recenze a ohlasy


NA KOMORU

CD recenze 30.1.2012 Karel Souček - Golias.cz

Po odbočce k dětským posluchačům v podobě alba Máme doma papouška se berounská kapela Ponožky pana Semtamťuka opět vrací k tvorbě pro dospělé. Novinka Na komoru má však s Papouškem řadu styčných ploch, obě spojuje hravost, nápaditost autora všech skladeb Tomáše Suchého, stylová rozmanitost a nakažlivá radost z muzicírování.
Frontman Suchý dokáže napsat jednoduchou, přehlednou a zpěvnou písničku s hitovými ambicemi. To je základ úspěchu Ponožek, a pak je úplně jedno, zda dá skladbě šramlovitý, trampský, dixielandový, folkový, swingový nebo rockový obleček, zda ji pojme moderně či v retro stylu nebo jestli jí ponechá střídmost či bohatý instrumentální doprovod. Ve výsledku se vždy jedná o velice příjemnou a posluchačsky vděčnou záležitost.
Klasickým hitem je hned úvodní temperamentní Děkovačka, v níž muzikanti přiznávají, že už jim není do skoku a že už dávno nemají jiskru ve voku. Nevím, jak po lidské stránce, ale následné písničky tato tvrzení popírají. Jiskry létají jak od táborového ohně a posluchačům nejen u této „trabandovsky“ laděné písně do skoku rozhodně je.
Další, nápaditě propracovaný song Láska a modřiny, zachycující italské manželství na Žižkově, se ubírá v pomalejším tempu. Kovbojská směřuje do trampských vod, za její atmosféru by se nemusel stydět ani Šlitr se Suchým. Rockovější skladbu Jako kuna zdobí temnější nálada, kterou projasňuje ženský sbor.
Šramlovitý Kabinet v retro stylu koketuje se swingem, Recepis se přiklání k dřevnímu rock´n´rollu a la Elvis se vším všudy. Jednoduchý rytmus, kytarová sóla, výrazný saxofon, přímočarý, ne příliš inteligentní text. Mezi dveřmi je zástupcem milostných písniček, Zrcátko se přiklání ke swingu, Jako veš představuje energický šraml.
Melancholie zdobí pomalou skladbu Čas jít, saxofon odpíchne vesele dixielandovou pecku Rendez-vous a o závěr desky se postará posmutnělá píseň V půli. „V půli/Jak lodní kýl/zlomenej z moře vyvrženej…“ Že by krize středního věku?
Ponožkám to šlape výborně, nástroje jsou nápaditě zaranžovány, kromě kytar dostává velký prostor banjo, akordeon, trubka nebo tuba. Muzikanti se nevyhýbají ani instrumentálním pasážím, ani chvilku však nenudí. Texty většinou vycházejí ze života, zachycují pocity nebo krátké příběhy. Nechybí jim humor, ale ani mírná skepse a deziluze, Tomáš Suchý dokáže pohlížet na život realisticky.
Tradičně nápaditý je booklet v podobě vkusného digipacku, na kterém se podílela celá Tomášova rodina. I on dotváří příznivý dojem z celé nahrávky, vše do sebe skvěle zapadá.

Hodnocení autora Ponožky voní i po letech

http://www.golias.cz/index.php?modul=audio⊂=recenze&page=cd&id=1080

_________________________________________________________________________________________

CD recenze 04.05.2012 - Music server - Ondřej Hricko

Balkánské rytmy, Semafor i jazz

Na předchozím albu "Máme doma papouška" se Ponožky věnovaly dětskému publiku, s novinkou se však vrátily zpět k tomu dospělému, a představují nám tak své čtvrté řadové album "Na komoru". Písně opět zdobí vtipné, zábavné texty, hravé melodie i všudypřítomná muzikantská lehkost.

Hudbu kapely s nezvyklým jménem Ponožky pana Semtamťukajde nejlépe přiřadit k naší o něco známější skupině Traband. Také je lze žánrově zařadit někam na pomezí folku, rocku, popu, jazzu s příchutí lehké alternativy. Hned na začátek musím pochválit velmi zdařilý booklet, se kterým si skupina dala jistě záležet. A to se v dnešní ekonomicky kritické době velmi cení, zvláště u tuzemských uskupení. Texty k jednotlivým písním doplňují opravdu vtipné a sympatické kresby, které dokreslují jejich příběh.

Hned úvodní "Děkovačka" splňuje vše, co jsem napsal v úvodu. Vtipný text, skočná rytmika s nádechem balkánské hudby a la Kusturica (jen o poznání pomalejší). Opravdovou jiskru a vtip má hned následující "Láska a modřiny". Trampem střihnutá "Kovbojská" mi připomíná písně ze Semaforu, a jak se dále ukáže, není toto přirovnání úplně mimo mísu. Největší hitový potenciál má v pořadí čtvrtá "Jako kuna" opět s balkánským tempem. Vyloženě trabandovská skladba je "Kabinet". K ní by se hodil popisek "Najdi pět rozdílů". Kdyby ji do repertoáru zařadil Jarda Svoboda, nemusel by se za ni vůbec stydět a fanoušci by nic nezpozorovali. Opravdu povedená je "Mezi dveřmi", ve které zkrátka slyším Jiřího Suchého. Je to taková ta krásná písnička, která se skládala před třiceti lety. Nepůsobí však nijak kýčovitě či prvoplánově, naopak. Velmi stylové. Dokonalé retro.

Text deváté písně "Jako veš" stojí za citování: "Včera mně něco proběhlo po břiše. Kouknu tam a zahlíd' jsem veš v kožiše. A od tý doby furt drbu se." Třetí sloka pak pokračuje: "Tak jí říkám holka saj a jenom klid. Já jsem konec konců taky parazit. A jsem rád když můžu spát sát a pít."

 Kapela kolem Tomáše Suchého má vážně smysl pro humor. Neboť humorná je i další skladba "Randez-Vous": "Pozval jsem tě na rande. Do zoo na želvičky. Koupil jsem slaný mandle. Zastřihnul knír. Čekal jsem ale marně. Na lavičce v želvárně. Několik let snad ještě dýl."

Citování textů by vystačilo na celou recenzi a nové album Ponožek by vystihlo nejlépe. Tomáš Suchý, autor hudby i textů, odvedl tradičně dobrou práci a přivedl na svět počin, který je svým způsobem originální směskou různých, dnes již tolik neslýchaných žánrů a subžánrů. I proto je důvod si "Na komoru" zařadit do své hudební sbírky.

http://musicserver.cz/clanek/38716/Ponozky-pana-Semtamtuka-Na-komoru/

____________________________________________________________

CD recenze 7.08.2012  Miloš Keller - Folk time

Trefa na komoru

Ponožky pana Semtamťuka vydaly album Na komoru a tou deskou hned zaplašily moje obavy z vývoje kapely. To je asi nejdůležitější poselství této desky. Trošku jsem ty obavy  měl, protože z repertoáru Ponožek se chytaly mezi publikem zejména ty nejlehčí a nejjednodušší popěvky a motivy, jakkoliv v textech vtipné až mírně morbidní (Rozptylová loučka, oblíbená písnička na přání, když mladí dávali zahrát prarodičům).  A tak byly Ponožky v ohrožení sklouznutí k laciným „šlapetovským“ popěvkům. Soudě podle recenzovaného alba se tomu kapela ubránila zvýrazněním jazzové stránky své hudby, přitom od veselosti městského folklóru neustoupila. Na své si tedy přijdou nejen milovníci dosavadního soundu kapely, ale i ti, kteří očekávali nějaký další vývoj.

Nejtypičtější a také nejinovativnější jsou zejména skladby Děkovačka, Mezi dveřmi a Rendez-vous. V podstatě každá písnička má základní inspiraci z jiné hudební oblasti – byť někdy trochu zmateně a nepřesně: Láska a modřiny o italském Žižkově (nebo žižkovské Itálii) evokuje spíše latinskou Ameriku. Autorem hudby i textů všech písní je Tomáš Suchý a podařilo se mu ubránit tomu, čemu se 99% autorských projektů neubrání – po druhé písničce se invence vyčerpá, motivy se opakují a při páté už nevíte, jestli posloucháte osmou nebo patnáctou. Klobouk před autorem dolů. Stále příjemně překvapuje i sólový zpěv – jakoby chlapecký a naivní, přesto však naprosto přesně vystihující náladu jednotlivých písní.

Ponožky si na desce zachovaly základ svého zvuku, vkusně a účinně jej však rozšířily a vybarvily. Najdeme tam nejen zmiňované popěvky, ale i náročnější melodie, potvrzující, že se Ponožky sice svou muzikou především baví, ale že jsou také zruční profesionálové.  Ponožky díky své tvorbě nebývaly zpočátku svého působení brány často úplně vážně, po této desce je patrné, že se s nimi vážně počítat musí i v první lize.

http://www.folktime.cz/recenze/7299-trefa-na-komoru.html

_____________________________________________________________

CD recenze - Jonáš 4/2012 - Ivan Kott

Pro dobrou náladu i zamyšlení

Nedávno jsem se zase po delší době dostal do Balbínky na koncert kapely PONOŽKY PANA SEMTAMŤUKA. Hudba této pětice mladých mužů dokáže vždycky vyvolat dobrou náladu, ale i navodit výborný hudební zážitek. Koncem loňského roku vydala kapela již své čtvrté album a dala mu název NA KOMORU. Autorem všech dvanácti písní je lídr a hlavní zpěvák Tomáš Suchý, jehož hudební a textařské nápady dovedou potěšit. Nastolená témata nejsou při tom vždy odlehčující, když se hned v úvodní Děkovačce zabývá koncem života, a témata loučení, možná posledního, najdeme také v písních Mezi dveřmiZpětné zrcátko. O cestě, ale v optimistickém duchu, zpívá rovněž Čas jít. Je tu také příběh osamělého učitele v písni Kabinet, kterou si tu v rytmu tanga zazpíval akordeonista a klavírista František Mužík, povoláním pedagog. Ten také v dixielandovém aranžmá zpívá Rendez-Vous, což je píseň o neúspěšné schůzce v ZOO a vlající šále. Poněkud drsnější je song Láska a modřiny zpívající o "Žižkovské Itálii" a komentující dnes tolik přetřásané domácí násilí, zatímco následující Kovbojská, ač nabízí poněkud tragickou pohádku z Divokého západu, určitě vzbudí úsměv. Najdeme tu také jedno blues nabádající v textu nazvaném Recepis k léčbě vypocením s podporou loka rumu. Krásný závěr alba tvoří poetická, lehce sebeironická píseň V půli s ženskými hlasy ve sborech a výborným saxofonovým sólem hostujícího Jirky Tarantíka.

V kapele vedle Tomáše Suchého hrajícího na kytaru a banjo a profesora Františka hraje Jakub Schmid na trubku, baskřídlovku a kytaru, Robert Škarda na tubu a Jirka Hudec na bicí. Tuto pětici na albu doplnili již zmíněný Jirka Tarantík, perkusista Camilo Caller a dvě sboristky – Bára Chrenkováa Marika Postlerová.

Tato kapela zahrála před dvěma lety s velkým úspěchem na Hrabalově Kersku, čímž potvrdila, že to je ideální těleso pro nejrůznější akce pořádané pod širým nebem.


 

MÁME DOMA PAPOUŠKA

CD recenze Ondřej Fencl – Report music, listopad 2008

Nejen pro děti.

Berounská partička kolem muzikanta Tomáše Suchého se rozhodla potěšit ratolesti. Přizvala spoustu kamarádů a výsledkem je svěží dílko, nakažlivé svou čirou radostí. Hudebně se operuje někde mezi „dechnem“ někdejšího Trabandu (ostatně Jana ex-Modráčková je jedním z hostů) a Ivanem Mládkem. Častušky s drhnoucím banjem na spodku se střídají s valčíky, jednotlivé kousky zdobí poetičnost i jazykové legrácky (moli natahující moldánky, ležící-spící věže). Leckdy se povede vysloveně chytlavý kus (Když sluníčko stůně), potěší vkusná aranžmá, výborný zvuk i muzikantský um. Interpretům nechybí charisma, dryáčnický Vašek Koubek si vysloveně užívá v To to pěkně začíná, volnější kousky sedí otci projektu Suchému.
Do kolen vás to celé nesrazí, ale o to vůbec nešlo – po bombastickém Kašpárku v rohlíku další deska pro děti, u níž se nebudou nudit rodiče. Příjemně skromná.
 

 
CD recenze 05.12.2008  Jaromír Komorous - Webmagazín Rozhledna

Partička Ponožky pana Semtamťuka přichází v ohromné pohodě. Její nové CD je vícegenerační a dovedu si představit, že si je bude zpívat dědek spolu s vnoučetem na kolenou. Máme doma papouška se jmenuje. Stojí tu dětem. Tak mě to neminulo. Řadím se dobrovolně do množiny zdětinštělých a jdu honit káču. Vlastně cedeso.

Kapela se už drahná léta motá okolo tandemu Su-žík. Tedy, Tomáš Suchý a Vladimír Franta Mužík. Prvního krtka (velmi prestižní ocenění Krteček za I.místo festivalového klání) vynorovali ze Zahrady, celostátního multižánrového setkání v Náměšti nad Oslavou, v roce 1994. Kapela má silně variabilní posaz. Lidi z ní mizí na druhý konec Zeměkoule a zase se vrací. Nikdy si nedělala přílišné vrásky z toho, kolik lidí nakonec vyjde na koncertní podium. Hlavně, aby se tam vešli a nebylo jich jako máku. Když holt byli tři, taky to zvládli.

Ponožky vždycky dosáhly výrazných textových sloganů a velmi srozumitelných melodií. Kupa radosti přítomna na každé jejich desce. Textová stránka v prezentaci jejich tvorby má, ale, vždycky dominující charakter. I když na jmenovaném albu najdeme spoustu hudebních autorských i aranžérských vychytávek. Číslo uslyšených udělátek bude taky vysoké. Zvonečky, zvukostroje. Neotřelé obraty v jejich repertoáru mě bavily vždycky. Za klíčovým momentem písničky raději jít na živáka. Ale je pěkné se na to připravit doma v teple.

Vždycky, když Ponožky točí album, sestava nabývá neuvěřitelných rozměrů. Všichni jsou na jeho obalu. Chci jen vyjmenovat sólující hosty, protože jejich přítomnost je víc jak citelná. Jana Modráčková zpívá a hraje na trubku. Znáte ji z Trabandu (psali jsme). Základní platformu si přinesla z domovské kapely, zde jen sympaticky ukročila.
Představovat chlapa se jménem Zdeněk Vřešťál mi přijde až nevkusné. Jen souhrn: Nerez, Nežež, vítaný host každého příležitostného hudebního seskupení. Zmínili jsme se o něm třeba při představování jazzůvky Vlaďky Bauerové. Tam funguje jako autor.
Před nedávnem mě dostal Vašek Koubek v divadle Viola. Podařilo se mu to zas.  Kousky, kterých se ujal, považuji za špicovní. Jeho ztotožnění se s uchopeným tématem je záležitost na studentskou semestrální práci minimálně.
O cover design alba se postarala dvojka Lucie Suchá a Kameel Machart (on se tak píše). Žil jsem v omylu, mysleje si, že s podobnými motivy se setkám jen u peruánských indiánů. Líbí se mi to. A je to, prosím, z Berouna. To jsou věci.

Během desky jsem se pochechtával často. Při 22.kousku jsem vyprskl. Nádhera. Postavit celou věc na sloganu o pěti slovech znamená vymakaný hudební leitmotiv, velmi zdařilou aranži, ale hlavně ten slogan. Mistr Smraďulíny splňuje všechno. A když to hoši dotlačili do kánonického gospelu a nasadili finále hodné spirituálu ... Nápad patřící na zlatý podnos. Rozhodně by se tam nekrčil sám. Tady se najde!

Pokud nemáte přihlouplý názor, že teplo pro broučka se dá pořídit jen ve značkové bundičce, máte dáreček pod stromeček. A nebudu se divit, když brouček rezolutně vyhodí vánočního Káju z disku. Jak říkám, k této množině se přidám i bez donucení.

http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=8432


CD recenze Jiří Moravský Brabec - Folk & Country 6/2009

Papoušek pana Semtamťuka

Pan Semtamťuk byl velmi podlouhlou kreslenou postavičkou před asi třiceti lety, v době, kdy slovo komiks bylo exotické. Měl duhově pruhované ponožky na nohách velikosti asi tak šedesát. Ponožky pana Semtamťuka je kapela hrající něco jako trampský dixieland. Nevím, jestli ten termín je košer, ale snad je srozumitelný. Na této desce bych řekl, že to je ještě občas říznuto zřetelně kutálkou z cirkusové manéže. Deska Máme doma papouška je věnována dětem a obsahuje písničky většinou o zviřátkách (Milostné zviřátko uděláme z vás, jak kdysi napsal klasik). Takřka celá je autorsky dílem Tomáše Suchého, kytaristy, banjisty a zpěváka kapely. Dále je tu jeden zhudebněný Tolkien a tři spolupráce na písničkách ze strany členů kapely z celkem 23 písní alba. Složitější to je s výčtem interpretů – zde kromě současných a občas i bývalých členů kapely, výrazný podíl mají hostující zpěváci – Zdeněk Vřešťál (sólo 2x), Václav Koubek (3x) a Jana Modráčková Kaplanová (4x). Ale hostů je zde víc, bicí a perkuse asi na třetině písní třeba hraje Camilo Caller z KOA. Bohužel z bookletu se nedovíte, kdo je kmenový člen kapely, kdo host. Písničky jsou náladově rozmanité, od prakticky jednoduchých rýmovaček s funkčně komickými prvky v hudbě, přes absurdní příběhy až po čistou lyriku. Hezká myšlenka je vložit do playlistu tři jednohubky na téma Bídák zřízenec, které na stejnou základní melodii a základní téma (chaos v ZOO, neboť usnul zřízenec) vždy vyprávějí jiné gagy založené na slovním humoru. Inu, žijeme v době seriálové. Koubkovy písničky jsou pitvořivé, jak se dá čekat, Jana Modráčková je civilní a lyrická, a zejména Afrika je tak hezká píseň, že vlastně je dětská jen jaksi navíc nad základní rovinou. Zdeněk Vřešťál zpívá Slonici poněkud posmutněle, ale i takto lze příběh uchopit a pochopit. Naopak v Molích dýcháncích je příjemně hospodsky odrhačkový, jak ti moli, co jsou na mol. Nejčastěji ale zpívají Ponožkáři Vladimír František Mužík a Tomáš Suchý, který zpívá v nadpoloviční většině písní. Dětskému publiku je přizpůsobena i délka písní, jen ve dvou případech přesahující tři minuty. A to jde ještě o dvě varianty téže písně. Děti asi nezarazí ani poněkud drastické výjevy, jako je setkání s lidojedem, ostatně jak se praví v jiné písni, děti mají rády horory. Nejen lidé, ale rovněž různá zviřátka dojdou v písních různých újem. Učitelé biologie asi zatrnou nad biologickými nesmysly (velryba polyká koráby, slepýš je had), ale pro vtip je možné leccos a děti z toho vyrostou bez trvalé újmy na zdraví. Naopak je jistě potěší představa, jak ve velrybě spolykaní námořníci pijí rum, až je z toho velryba opilá, nebo jak na cestě do Dobříše přejeli slepýše, který má na zádech klikatý otisk pneumatiky, takže vypadá tak trochu zmijovitě. V některých písních Ponožky připomenou Banjo band Ivana Mládka jak stylem muziky, tak třeskutým textem. I když, mám pocit, že energie je ve starém Banjo bandu více. Ani zde mi ale většinou ani nevadí, že občas přízvuk zabloudil, a sokolské pěvecké sbory mne spíš pobaví, než bych si nad nimi vzdychal, jak je nám ve sborovém zpěvu swing cizí.  Kromě už zmíněné Afriky mne potěšil i zbytku se vymykající Tolkien (Zpívejte tiše), lyrická Když sluníčko stůně, dětský a capella spirituál Mistr smraďulíny a Když potkáte dinosaura v Koubkově interpretaci. Deska je vybavena jako digipack s pestrobarevným obalem působícím africkým dojmem, nahrána je čistě a nepřeplácaně ve studiu 3bees, a myslím, že patří k tomu lepšímu, co můžete dětem strčit do přehravače v době, než se samy zmocní stahování na internetu. Zejména proto, že nenásilně dokazuje, že čeština je hravý jazyk a komika jazyková a situační dokáží jít ruku v ruce. Vidím-li, jaké “štěpné” verše se prodávají často na dětských leporelech a jiných knihách pro mladé čtenáře, musím se Tomáši Suchému docela poklonit.

http://www.casopisfolk.cz/recenze/recenze-ponozky_papousek0609.htm



CD recenze 10.11.2008 Karel Souček - Golias.cz

Čirou radost vyzařuje album berounské kapely Ponožky pana Semtamťuka Máme doma papouška. Po minulé vážnější desce Příhodný vítr se tentokrát zaměřila na dětské posluchače, ale na své si přijdou i dospělí. Pokud si tedy zachovali dětskou schopnost bezelstného, mírně naivního a hravého pohledu na svět a život.
Papoušek na obalu mile ulítlého digipacku je hodně strakatý a stejná je i hudba Ponožek. Žánrově, tématicky i interpretačně. Pohybuje se od folku přes swing, pop, folklór, latinu, spirituály až k folklóru, a to dokonce i balkánskému. Od Mládka po Traband, vždy ve stylu, který si nálada a vyznění písničky vyžadují.
Rychlé, temperamentní skladby (Bídák zřízenec, To to pěkně začíná!, Horory, Slepýš pod koly) se střídají s pomalejšími (Když sluníčko stůně, Afrika, Slonice, Proud, Zpívejte tiše), křehké s dryáčnickými, střídmé s nástrojově bohatými. Všem je však společná hravost, barevnost, nápaditost a na první poslech patrná radost z muzicírování.
Autorem všech písní je zpívající kytarista a banjista kapely Tomáš Suchý, který opět prokázal cit pro jemné melodie, zpěvné refrény, jazykové hříčky a pestré aranže. Celkem se na nahrávce sešly více než dvě desítky muzikantů a mimo klasických nástrojů je nepřeslechnutelná třeba valcha, xylofon, kazoo, tamburíny, řehtačky, banjo nebo kontrabas.
Kromě Suchého a jeho souputníka Vladimíra Františka Mužíka se za mikrofon postavila Jana Modráčková Kaplanová z Trabandu, „nerezový“ Zdeněk Vřešťál a ve třech skladbách i písničkář Vašek Koubek. Ten se parádně odvázal v To to pěkně začíná, ale náramně si užil i pomalejší Když potkáte dinosaura a bohatýrskou Na moři. Z dalších zvučných jmen zde hostuje jazzový kytarista Pepa Štěpánek, bubeník Camilo Caller ze skupiny Koa či baskytarista Honza Lstibůrek z Toxique.
Písně o lovci s puškou, který má místo patron burisony, nemocné velrybě, staré slonici, přejetém slepýši nebo o molech, které jsou namol, zavádějí posluchače do ZOO, Afriky, mezi lidojedy, dinosaury, Marťany či do mořských hlubin. Svým přirozeně pozitivním nábojem dokáží navodit příjemnou a radostnou atmosféru. A důležité je, že berou děti jako partnery, aniž by se jim podbízely.
 
Hodnocení autora
hlavně se dětem nepodbízet

CD recenze Miloš Keller - ifolk.cz

Ani Ponožky pana Semtamťuka neodolaly pocitu, že by jejich písně mohly být přitažlivé pro děti. Inu, jsou, to je pravda, asi nejvíc ze všech jmenovaných, jenže - především ty normální, běžné. Tyhle speciální jsou o stupeň níže. Ke cti Ponožek ale budiž hned poznamenáno, že se nejméně stylizovaly, že zůstaly samy sebou, že prostě jen vybraly ze svého repertoáru to, co není "s hvězdičkou", tedy dětem nepřístupné. Jinak hrají a zpívají tak, jak je známe, svižně, vtipně, trošku naivisticky. Asi právě originalita slovních spojení bude to, co by děti mohlo zaujmout. Ponožky prostě měly na čem stavět, nevaří z vody, jen možná budou trošku zklamány, až po nich děti budou chtít (i po tomto CD) ty jejich "standardní" písničky. Přesto se našlo pár slušných kousků: kromě titulní skladby Máme doma papouška i Marťani, a třeba i Horory nebo To to pěkně začíná. Vůbec ne pro děti, ale pro dospělé, kteří zůstali dětmi jsou Párkař, Proud nebo Pampa, které mají tu správnou atmosféru, pro které Ponožky mám rád. Paradoxně jsou na CD nejsilnější a přitom, řekl bych, nejméně pro děti. Naopak, bez servítku pitomá je Mr. Smraďulíny. I tak Ponožky získávají na www.ifolk.cz/desky ******


PŘÍHODNÝ VÍTR

CD recenze 23.12.2007  Petr Tomeš - freemusic.cz

Podle tváří blůzy, vyklubal se z nich ale mile naivní šraml banjo dixík s harmonikou, trumpetou a přesahy. Parta veselá, zpěv nostalgický i odvázaný, to by mohlo bavit ty, jimž chybí zaniklá Vltava. Kdo sakra řek´, že nemáme věřit kapelám s divnými jmény?

Znám ponožky, které nesmrdí ani po vícero použití. Znám ponožky, co umí člověka rozhýbat. Dokonce i o takových vím, díky nimž dostanete chuť dát si jedno orosený. Seznamte se – Ponožky pana Semtamťuka, největší pankáči na světě.
Blízko mají třeba k irským Pogues (sborová Když má pívo...), ke sladké Francii (odvázaná balada Anděl bar, nejlepší kus desky), k ASPM (reggae harmoniková Kára). Oproti zpěvu Spáleného jsou však radostní a naivní jak hity z přelomu 50. a 60. let a tak vyčůraní jako fóry Cimrmanů. Kdyby si vyšlápli v průvodu po New Orleans třeba s titulním songem, měli by je tam možná za menší exoty, než za jaké je mám já.
Kapela, která se pojmenovala podle vynáleze ze Čtyřlísku, vypráví na CD příběhy o dědečkovi, co mu to slušně pálí pálenku (Dědeček má narozeniny) ve stylu rozjetých dixie trampů, učí pečenou kačenu plavat na pivě (Kachna musí plavat), jejich folková (Husopaska) chce "diskotéku, šminky, kluky a tak" a "trochu se bojí, aby jí neujel vlak." No ale furt s nima prča není...
Trubky Ponožek (na CD hostuje Jana Modráčková z Trabandu, žádný div) je radost poslouchat. Pětka Suchý (kytara, bajo, zpěv, boss a téměř výhradní autor písniček), Mužík (akordeon, zpěv), Tarantík saxofony, lesní rohy), Hudec (bicí, perkuse, zpěv) a Jančík (basová kytara) si pozvala do studia třináct hostů. Tím nejprovařenějším je asi Miloš Dvořáček (řehtačky a velký Vašek) – tedy je-li to TEN Dvořáček.
Komu sedne odvaz Dědy Mládka, ale má už Ivanových hitů plný kecky, ten si (Rozptylovou loučku) užije. Její sólující klarinet je pohoda, srandičky Ponožek jsou ale PŮVODNÍ tvorba – oproti Dědům. Albem zní housle i tuba, mandolína, činely, rendlíky a dokonce dudy. Tomáš Suchý ovšem nástroje odměřuje písničkám přesně, jeho kapele to zní svěže... Hraje s velkou chutí, užívá si to. Prostě a jednoduše – Příhodný vítr je jedna velká radost. I s bookletem si vyhráli – tak sláva jim.
 


CD recenze Jiří moravský Brabec - Folk & Country 2/2008
 
Rodinná kronika
Ponožky jsou už na scéně dost dlouho. Původně nepatřily nikomu, pak patřily Framáši Sužíkovi, později panu Semtamťukovi, hrdinovi z našeho dětství. Proti němu byl i don Quijotte obtloustý zakrslík a da Vinci neinvenční nudista. V dobách svého mládí byly Ponožky v oblibě publika, a mně přišli zajímaví tím, jak na sebe roubovali dixie a trampírnu, až z toho vyšlechtili v roce 1994 Krtečka. Nakonec mi ale přišlo, že kapela začala trpět únavovými zlomeninami a v duchu jsem je odepsal. Ostatně oni sami se asi odepsali také a považovali se za zrušené. Ani polocomeback před pár roky mne nepřesvědčil, že má smysl, ale album, které prakticky celé složil Tomáš Suchý (na jedné melodii se podílel František Mužík), to je jiná!  Zase je to často dixie v základním obsazení bicí, basa, kytara, banjo, akordeon a nějaký ten dech. Melodie jsou zase takové jednoduché, pravidelné a úhledné, členění písniček konzervativní a sbory zpívají sokolsky, jedinci většinou nepředstírají, že by měli kvalitní hlasy, je to takové muzikantské pozpěvování s Tomášem Suchým v hlavní roli. Tedy samo o sobě nic, co by uráželo, ale ani žádný velký sukces. Pochopitelně, že si všimnete, kolik rozmanitých nástrojů se vedle základní sestavy střídá, počínaje tubou a konče třeba houslemi. Podíváte-li se, zjistíte, že na výplatní listině se objevují lidé, kteří určitě spolu ještě na jedné desce nebyli, například trabandí slečna Jana Modráčková (trubka, zpěv), nejmladší z rodu Malinů Pepa (housle), keltský řvoun a zvěrozvěst Václav Rout (zpěv), bluegrassový mandolinista Zdeněk Jahoda a další. To ovšem spíš dokazuje producentskou schopnost Tomáše Suchého, než zaručuje kvalitu. Pokud si mne deska něčím získala, tak je to především tím, že většina písní jsou prostě naprosto konzervativně (v souladu se zvoleným stylem muziky) napsané vzpomínky o uprchlém čase dětství a mládí, světě tak trochu jak z Lhotákových obrazů. Příběhy (neboť jádro mají opravdu většinou epické) vlastně banální, každý z nás nějaký takový prožil. A snad je dokázáno, že i kdyby neprožil, viděl je ve filmech a četl o nich, až si nakonec zafixuje, že je to i jeho příběh. Když chcete napsat něco takového, musíte si najít pár osobních ozvláštňujících detailů, které se vryjí do paměti i ostatním. Třeba v Ptácích to Tomáš Suchý dokázal v dvojverší: “Kde jsou stará vrátka víš – no tak vejdi/ Stačí jen rozmotat drát.” Nevím jak vám, mně okamžitě vytanou stará zadní vrátka do dědovy zahrady, bez zámku, jen zkrouceným drátem zavřená. A tak člověk poslouchá ty hodnověrné příběhy, jednou laskavé (Pod mašinou), jednou komické (Druhej život Franty, Kachna musí plavat), jindy drastické (Anděl bar). Velmi často ale kombinuje několik takových nálad, jako například mládkovská Rozptylová loučka kombinující grotesku jarního dne s poněkud funerálním prostorem. (Zde mi slogan Rozptylová loučka/ Přilákala broučka silně připomněl Mládkovo: Železniční vlečka/porazila křečka). Někdy jsou to z hlediska melodií takové ruské romance, až mi přišlo, že Anděl bar má příliš blízko k Máně, co ji Gejza lízl, někdy rozverné valčíky, někdy jsou i ty melodie celkem anglofonní. Jediný problém mám, že mi velmi často připomínají něco, co už znám. Tedy nejde o žádné přelomové album v dějinách českého folku či čehokoliv, to jistě ne. Jde o pohodovou sadu písniček, stvořených pro příjemný čas, s pozitivním přístupem k životu. K tomu se občas mihnou pěkné individuální výkony sólujících nástrojů (asi nejlepší nakonec – housle Pepy Maliny v Krávě v povětří) a Tomáš Suchý své příběhy zpívá sice prostince, leč důvěryhodně. Texty najdete v bookletu, na webu si je můžete stáhnout i s akordy. Natočeno, vymícháno i vypraveno v slušné kvalitě, vydáno v papírovém obalu s první stranou působící dojmem dřevorytu, booklet obsahuje v přehledné formě vše podstatné.

http://www.casopisfolk.cz/recenze/recenze-ponozky_prihodny_vitr0208.htm


CD recenze 13.6.2007 Karel Souček - Golias.cz

Podařený mix pokleslých a vyšších stylů
Každý, kdo někdy četl legendární Čtyřlístek, si pravděpodobně vzpomene nejen na Bobíka, Fifinku, Myšpulína a Pinďu, ale také na Vynálezy pana Semtamťuka. Tento komiks vychází s několika přestávkami od roku 1969 souběžně s hlavním příběhem a podle této postavy se pojmenovala i kapela Ponožky pana Semtamťuka, která právě vydává novinkové album Příhodný vítr.
Jaký že byl vynálezce pan Semtamťuk? Mírně potrhlý, rafinovaný, dobrotivý, obdařený velkou dávkou fantazie. Vyznělo by teď velice efektně, kdybych začal muziku Ponožek s těmito vlastnostmi porovnávat. Ale asi i hodně násilně, takže se spokojme s tím, že především čtvrtá charakteristika je přesná.
Ponožky hrají velice zábavný mix „pouličních“ a „vyšších“ žánrů. Hospodské odrhovačky, šraml a kuplety v punkovém tempu a s rockovým nasazením prokládají folkem, swingem či vzdušným jazzem a náladou se pohybují od sentimentu Okudžavy, přes rozdrásanost Vysockého, průraznost dřívějšího Trabandu až k Mládkově poetice. Nikoho však nekopírují, jen tak širokým výrazovým záběrem disponují.
Album otevírá temperamentní, roztančená Kára, kterou střídá melancholická, pomalejší Vrána. V podobném duchu se nese svobodný Příhodný vítr („Všechno to za hlavu hoď/Sedneme na první loď.“) Ke swingu se přimyká Dědeček má narozeniny, hospodskou pospolitost navozuje Když má pívo tu správnou teplotu, které nechybí ani mohutný sbor.
K dalším hitům patří odpíchnutý návrat do dětství Pod mašinou, zdravě sentimentální Ptáci či posmutnělý kuplet Anděl bar. Stylové pestrosti odpovídá i nástrojová bohatost, kromě dominantních kytar, akordeonu, bicích a banja dostávají velký prostor i housle, saxofony, trubka, tuba či hoboj.
V textech Tomáše Suchého se propojují krátké příběhy a pocity. Jsou plné lahodných slovních spojení a metafor. Zachycují začátky i konce, rozchody i setkávání. Suchý otevírá svoji duši, nechává do ní nahlédnout, a tak se v rámci jedné písně klidně střídá žal i radost. Vše upřímné, věrohodné, přesvědčivé.
Ponožky pana Semtamťuka nahrály velice příjemné, hravé, pozitivní album plné zpěvných, svobodných písniček s výraznými melodiemi. A stejně nápaditý je také s atmosférou hudby dokonale souznící obal v podobě digipacku, který graficky připravilo Machart studio.
 
http://www.golias.cz/index.php?modul=audio⊂=recenze&page=cd&id=594&seq=4